Stará Paka - Závodník do vrchu Martin Vondrák kroutí již devatenáctou sezonu.
Od roku 1999 se ve startovních listinách objevuje jméno Martina Vondráka ze Staré Paky. Ten začal závodit spolu se svými bratry Petrem a Pavlem a vedle otce Zdeňka. A zalíbení našli v kategorii historických vozů, kterých postupně fandům automobilových závodů představili pěknou řádku.
Jeho prvním závodním speciálem byla formule Škoda MTX 1-01. Poté následovaly starty s úžasnou eresou po legendárním Zdeňku Vojtěchovi, který s ní závodil v barvách Dukly Liberec. A jednalo se skutečně o pečlivě zrestaurovaný originál, k němuž vlastnil Martin i veškeré doklady, včetně sportovního průkazu vozidla s vyznačenými starty. Dnes je vůz součástí jedné soukromé sbírky.
Od začátečnických dob se Martin Vondrák vypracoval do absolutní české vrchařské špičky a širší skupiny elitních evropských jezdců, o čemž svědčí třeba vynikající výsledek z letošního Trenta Bondone. „Prvním mezníkem v mé kariéře byl samozřejmě závod s prvními stupni vítězů a bronzovým věncem. Bylo to na Záskalí u Hodkovic s formulí Škoda MTX 1-01,“ vzpomíná Martin a dodává: „V roce 2000 jsem se s vozem Škoda 130 RS stal absolutním mistrem ČR mezi historickými vozy“.
Další titul pak přidal o jedenáct let později s formulí 2 March s rodokmenem po bratrech Brambillových. Více s ní najezdil méně známější Ernesto, ale tři závody s ní odjel i Vittorio… A mistrovský rok 2011 se podařilo „vyšperkovat“ ještě na evropských tratích.
„V sezóně 2011 se mi podařilo po kvalitních umístěních získat titul vicemistra Evropy ve „formulové kategorii“ a stal jsem se držitelem traťových rekordů mezi historickými závodními speciály na tratích v Rechbergu, Trentu Bondone, Monte Capione a Pedaveně. To vše právě s Marchem F2 po Brambillových.“
Zatím poslední přestupní stanicí byl rok 2015..
V tomto roce jsem přestoupil z historiků, kde jsem prožil úžasných patnáct let závodění, mezi soudobé vozy. Zvolil jsem dvoulitrovou Formuli Master značky Tatuus. A nelituji. Kdybych měl srovnat, tak Škoda 130 RS, to je srdeční záležitost. March – první ostré závodní auto, výkonem i jízdními vlastnostmi. No a Tatuus, to je opravdový závodní speciál.“
Závodíte devatenáctou sezónu. I když jezdíte především pro vlastní potěšení, protože bez reprezentační podpory, i přes řadu skvělých umístění, to asi ani jinak nejde. Kterých výsledků si nejvíce ceníte?
Radost jsem měl z obou mistrovských titulů, ale daleko více si cením výsledků dosažených v evropských závodech. Vítězství na Rechbergu, kde jsem porazil do té doby řadu let nepřekonatelného Hubera za úžasné atmosféry čtyřiceti tisíc diváků. Nebo letošního osmého místa absolutně a druhého mezi formulemi na kultovní těžko zapamatovatelné trati Trento Bondone, navíc jako první „neital“, považuji za dosavadní vrcholy. V roce 2014 jsem právě v Trentu získal i cenu Maura Nestiho, čehož si moc vážím. Byla to úžasná tečka za spoluprací mojí s vozem March a za mým mnohaletým působením v kategorii historických vozů.
Není asi daleko od pravdy, že tato italská osmnáctikilometrová trať patří mezi vaše nejoblíbenější.
Určitě. Je to takový evropský Pikes Peak. A říká se, kdo nejel Trento, jako kdyby nezávodil do vrchu. O Rechbergu jsem se už zmínil a nesmím zapomenout na italskou Pedavenu – rychlá a zároveň technická trať. Z českých vrchů je to především Ecce Homo Šternberk nebo Ústí nad Orlicí. Jsem rád, že se tento závod po několikaleté odmlce zase jezdí a pořadatelé hodně „zamakali“ na kvalitě trati i zázemí.
Závodění, to nejsou jenom radosti, ale občas i horké chvilky.
Když člověk závodí ve špičce, jede občas na hranici (i za hranicí) schopností svých a vozu. Mně se nepříjemná událost přihodila v roce 2013 ve Šternberku, kde jsem, kousek před cílem, „rozebral Brambillku na prvočinitele“. Já to odnesl dvojnásobnou zlomeninou hrudníku a velkým ponaučením, „V cíli jsi až za šachovnicí, nikoli v poslední zatáčce“. Od té doby ctím zásadu, že ke každému kopci, zatáčce nebo pasáži na trati musí člověk přistupovat s respektem a pokorou.
Jaký je to vůbec pocit, řítit se dvoustovkou do vrchu mezi svodidly, stromy, zatáčkami?
Pocit je to pro závodníka tělem i duší nepopsatelný. Adrenalin, napětí a následně pocit úlevy a dobře odvedeného výkonu. K tomu touha po neustálém posouvání hranic svých a technických.
To je to, co nás na kopce táhne. Vše umocněno vědomím, že kopec (přírodní trať), na rozdíl od okruhů neodpouští chybu. A to ani tu nejmenší.
Martin Vondrák ze zdravotních důvodů letos vynechal další oblíbený „adrenalinový“ závod v Saint Ursane a slovenskou Dobšinou, ale chystá se na evropské vršky do Illirské Bistrice, chorvatského Buzetu, doma na zkrácený Šternberk a možná do Rakouské Saint Agathy nebo Italské Pedaveny. Tak hodně štěstí v cestě vzhůru do oblak!
